Do Řecka a zpět – 4.díl Řecko
Pokračování dne 4
Po překročení hranic jsme už věděli, že dnes nás žádná offroad vložka nečeká. Silnice byla krásná, čistá a lemovaná lesíky, které jakoby šeptaly „škrtni sirkou a já shořím až do Athén“. Podle xy let staré mapy Poláků nás tahle cesta vedla do Kalpaki. Cestou jsme chtěli někde zaktovit a přespat, bylo už nějakých 8 hodin, ale sem tam přejetý had na silnici nás silně utvrdil v tom, že se dnes vyplatí jet až někam do kempu nebo klidně i hotýlku. Po průjezdu Albánií jsme všichni toužili po kousku pohodlí.. Pro sólo cestovatele bez nákladu by to byla lahůdka, ale my to spíš přetrpěli. Světe div se, ale až do Ioanniny jsme neviděli jediný kemp (otevřený) nebo jiný ubytování, prostě jenom lesy, skály, silnice.. nic víc. Vlastně projeli jsme místní obdobou naší CHKO, kolem jezera Limni Zaravina, které bylo viz. foto. Jezero bylo jakousi pomyslnou hranicí mezi suchem za námi a zelenými lesy před námi
Když jsme dorazili do kempu Limnopula, ležícího na břehu jezera Pamvotis byla už skoro tma, registrace na recepci, rozbalení stanu, vybalení kuchyně a nezbytné pivko s Poláky, které jsme přemluvili aby s námi jeli na Lefkadu. Když jsme viděli jejich fotky z celé Evropy, které považovali za „krásné“ tak jsme se rozhodli jim ukázat, že neviděli zdaleka to nejhezčí. Kemp Můžu vřele doporučit, na recepci lze zakoupit i povolenku k rybaření, sprchy a záchody čisté. Stravování ovšem žádné. Pro tyto účely jsou zde přístřešky s lavicemi kde si může každý posloužit s vlastních zásob, což jsme také udělali. Poláci kuchtili něco na jejich plynovém vařiči a když jsme vytáhli naší benzínovou „letlampu“ tak byli u vytržení. Kde, za kolik atd.. Stejně tak když viděli moje Mitasky E-07. Jak jsem viděl na fotkách, které posílali po návratu domů tak oba přezuli právě na tyto gumy
Noc v kempu byla příjemná, ale jako v každém kempu, který je u sladké vody tu bylo mraky komárů, kteří se nedali odradit ani repelentem tak se šlo na kutě. Druhý den jsme udělali ještě pár fotek, nakoupili vodu na recepci a protože nám nepřišlo pevninské Řecko moc zajímavé jsme se rozhodli pro co nejrychlejší přesun k moři, tedy na Lefkadu.
Z Ioanniny jsme vyrazili po silnici číslo 5 na Prevezu, podmořským tunelem na druhý břeh k letišti, které známe už za našeho prvního zájezdu na Lefkadu (a díky kterému se sem vracíme). Za letištěm sjíždíme z hlavní směr Lefkada. Tohle je asi jedna z těch částí Řacka, kde si říkáte „bože, do jakýho bordelu mě to vzali“. Všudepřítomné nedokončené domy, které sice mají střechu, ale z té čouhají železobetonové sloupy jakoby bylo v plánu stavět dál. A on je to záměr. Dokud dům není hotový, nemusí se kolaudovat a tím pádem platit ani drahá daň z nemovistosti. Alespoň tak nám to onehdá vysvětlovala delegátka a mě to jako vysvětlení bohatě stačí. V souladu s Řeckou mentalitou s tím nemám problém a vysvětlení nijak nerozporuju 🙂
Kupodivu jsou tu silnice velmi dobře značené a prakticky nikde jsme tu neměli problém s orientací. Následuje průjezd Ammousou a po pobřeží na Lefkádu, která čím víc se blíží tím více odhaluje nádherné moře a pláže. Že vjíždíte na Lefkádu poznáte podle 2 věcí. Jednou je pevnost po pravé straně, ze které vyčnívají děla a tou druhou je zvedací most.
Hlavní ostrovní město Lefkada neprojíždíme středem, ale po pravé straně abychom se vyhnuli turistickému centru, které je sice docela zajímavé, ale kvůli tomu tu tentokrát nejsme. Bereme to směr Agios Nikitas, kde je krásně vidět pobřeží a moře. Máme co dělat abychom přesdvěčili Poláky aby nestavěli na každém odpočívadle kvůli fotkám
Za necelou hodinku už sedíme na zahrádce v naší oblíbené restauraci cestou na pláž Gialos, kterou jsme zvolili jako sice méně atraktivní, ale zato idéální k přespání na pláži, protože cesta vede „až k vodě“ kde je parkoviště. Pokud se do těchto končin dostanete tak je to restaurace ve vesničce Dragano, je přímo na hlavní těsmě před odbočkou na Gialos. Majitel je pohodář (George – Georgios), mluví pěkně anglicky, Čechy má rád, nesnáší vedro a miluje sníh a zimu. Jeho manželka výtěčně vaří a v podstatě s ničím co si dáte z jídleního lístku neuděláte chybu. Řecký salát a jogurt s místním medem je velká paráda. Med doporučuju koupit, je chuťově jiný než náš, řekl bych, že daleko lepší. Když se podíváte co všechno kolem kvete za bylinky tak je jasné proč. George vám nabídne i cenově zajímavé ubytování v nedalekých apartmánech. My jsme to sice nevyužili, protože jsme chtěli spát venku, ale cenově to vycházelo o 10 E levněji než jinde. Nutno ale dodat, že my už jsme tu štamgasti, v podstatě se tu zastavíme vždy cestou na nebo z pláží. Stejná cesta vede totiž na nejkrásnější pláž Egremi.
Ten den už jsme nikam nejeli, nebylo třeba, unavení jsme se rozložili i s motorkami na parkovišti, jen celta a spacák. Hned vedle byla otevřená plážová „restaurace“ maringotka, kde dělali obstojný špízy a saláty, pivo měli vychlazený tak akorát a pohled ze zahrádky na západ slunce byl bezchybný, moře osvěžující. Družba s Polskými kolegy mohla začít, proběhlo pivko, jídlo, fotky, příběhy. Po 3. pivu jsem uměl Polsky jak rodilý Varšavan
5.-7. den 12.6.2012
Druhý den se s námi rozloučili Poláci, kteří jeli polykat další stovky kilometrů. V pohodě kluci, ale jejich pojetí cestování mi přišlo poněkud nešťastný. Prostě najet za rok co nejvíc km, zastavit se na fotku a jet zase dál, žádná pohoda, oddych, nic. Prostě pořád na silnici, přespat a zase dál, bez kultury, bez koupání. Prostě divný.
Vyrazili jsme na projížďku po ostrově, která je v porovnání s předchozími tripy na skůtru trochu obtížnější, ale i na naložený bramboře se to dá.
Cíl bylo Vasiliky, přístavní městečko s krásným mořem, vůní ryb a restaurací. Chtěli jsme zjistit jestli odtud nejezdí trajekt do Itálie, ale bohužel, pouze po okolních ostrovech. Budeme tedy muset vyplout z Igoumenitsy. Ale to je ještě docela daleko. Nemáme sice žádný časový plán kdy opustit Řecko, ale víme, že po těch několika dnech jízdy asi nebudeme umět dlouhodobě lenošit.
Z Vasiliki jsme se jeli okamžitě někam najíst. Tedy ne někam, ale měli jsme od začátku plán vyjíst jednu konkrétní restauraci v rybářském městečku Sivota. Obsluhuje tam příjemná paní, která ještě lépe vaří. Kalamár plněný směsí rajčat, paprik, sýra a bylinek byl naprosto skvostný, stejně tak jako seafood talíř, víno, pivo. Prostě komplet
Ostrov je sám o sobě velmi zajímavý, je tu spoustu taveren, některé jsou pěkně zašité v horách, ale to jim neubírá na kvalitě, snad naopak. Cestou určitě minete pár opuštěných vesniček, nespočet olivových hájů a ovocných sadů. Vemi zajímavé je pěstování vinné révy kdy jsou políčka s révou oplocena pletivem nebo kamennou zídkou, ale aby jim nikdo nelezl do políček tak plot z druhé strany lemují také keře s révou a kolemjdoucí si mohou utrhnout. Za zmíňku stojí vynikající fíky a broskve.
Na pláži jsme si zbudovali provizorní přístřešek a zbytek pobytu zde v podstatě jen projedli, prokoupali a prolenošili. Vedle nás se v karavanu usadil Angličan, kolem 60 let, který jel po vlastní ose z UK. Bývalý učitel hudby, později bedňák slavných kapel se prostěš jednoho dne rozhodl, že koupí starý karavan, předělá ho podle svého a vyrazí cestovat. Další ráno nám k snídani udělal výborný palačinky s medem, pokecali jsme a pomalu se sbalili. Poslední noc v Řecku jsme chtěli strávit v penzionu, protože ač bylo uplně krásně tak za zvuků vln a větru se moc dobře nespalo. Našli jsme si penzion přímo ve Vasiliki, popkoj s výhledem na moře nás sice stál 30 E na noc, ale už nám to bylo třeba. Nijak jsme neřešili kdy nám jede trajekt, tak jsme se 7. den ráno prostě sbalili a vyrazili na Ingouomenitsu. Cesta je to jednoduchá, prakticky celou cestu rovně, opět nás i do přístavu navedly šipky. Oběhl jsem několik okének různých společností zajišťující spojení trajektem do Itálie. Původní plán byl nechat se trajektem odvézt až do Benátek, ale na potvrou jezdí každý druhý den. Dnes pojede ve 23:00 jen trajekt do Ancony což že přibližně někde 100km pod San Marinem. Nakonec se to ukázalo jako dobrá volba. Do Benátek bychom jeli přes 24 hodin a do Ancony „jen“ 16. Koupil jsem tedy lístky a protože máme moře času jedeme se podívat co je kolem.